Parkinsoniáda

Zrodila se v mé hlavě někdy koncem zimy 2007/2008. Ta myšlenka postupně dozrávala a k její realizaci jsem se rozhodl na jednom krásném rekondičním pobytu v lázních v Jáchymově. Jejím uskutečněním jsem chtěl vyjádřit vděk všem, kteří mi pomohli z poměrně těžké počáteční deprese. Dalšími motivy bylo vystoupení z uzavřenosti, motivace k pohybu a další důležité faktory. Vše se podařilo a podařil se i další důležitý krok. Tím je od samého začátku zapojení zahraničních přátel. Podařilo se nám to hned při první parkinsoniádě . Zapojili se Poláci i Slováci. Myslím si, že Parkinsoniáda nezaujala jenom nás parkinsoniky, že naopak zaujala každého kdo se s ní jakkoliv seznámil. Jmenoval bych na prvním místě sponzory, lékaře, politiky komunální i republikové a také všechny ty pomocníky za kterými jsem přišel požádat o pomoc. Samozřejmostí byla pomoc rodiny. Ve své podstatě Parkinsoníáda zaujala tak, že se pomocníci nabízeli sami a co se týká oblasti Slovácka a samotných Dubňan, ve které se konala poskytla spoustu informací lidem o nás samých. Tak nějak samo se našlo místo konání. Je jím Sportovní hala Želva v Dubňanech s kompletním zázemím a zabezpečením. Ideální místo. Šestou částí Parkinsoniáda nastupuje svůj druhý cíl, který jsem ji přiřadil. Tím cílem je cesta po Evropským zemích. A právě nyní se ujímají té štafety parkinsonici ze Slovenska . Jsem tomu nesmírně rád, že právě oni. Celou dobu co Parkinsoniáda existuje byli naší oporou a podporovali nás hlavně morálně. Její úspěch a nástup do druhé části je dílem kolektivu báječných lidiček z občanského sdružení Parkinson Slovácko a jak jsem již napsal udělala své maximální morální podpora. Už nyní vidím na sobě i na nich, že se s Parakinsoniádou tak sžili, že nám chybí všem. Jsem přesvědčen, že na své cestě po sousedních Evropských zemích bude stejně úspěšná, jako doma, v Dubňanech. Doufám i věřím, že ji budu moci ještě dlouho doprovázet a umetat cestičku po které půjde. Věřím také v to, že, zaujme další a další nadšence, kteří ji rádi pomohou.

Parkinsoniáda dostala do vínku motto: Život je pohyb a pohyb je život. Myslím si, že by si zasloužila ještě to motto co jsme použili na festivalu v Praze na Pankráci s názvem Žiju stejně jako Ty. Festival pořádaný Fondem pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, který díky pochopení a porozumění k potřebám nemocných především prostřednictvím kolektivu, který tento fond řídí nám velmi pomáhal. Tím mottem je: Jenom život, který žijeme pro druhé stojí za to žít. Přes všechny počáteční peripetie a problémy píšu všechna tato slova s potěšením právě proto, že vzniklo spoustu nových krásných přátelských vztahů i na mezinárodní úrovni. To je na tom to nejkrásnější.

A už mohu říci jenom: „Parkinsoniádo, šťastnou cestu“.

Jan Škrkal